Když se mě někdo zeptá, proč jsem začala koučovat, většinou se na chvíli odmlčím. Ne proto, že bych nevěděla. Je to příběh, který se nedá shrnout do jedné věty.

Od projektování dálnic k projektování života: Proč jsem musela přepsat vlastní předpisy

Původně jsem projektovala dopravní stavby. Pět let jsem trávila u výkresů a počítala poloměry zatáček tak, aby byl provoz plynulý a bezpečný. Byla to práce, kterou jsem měla ráda – měla logiku, řád a jasná pravidla.

Když projektujete silnici a dodržíte normy, víte, že to bude fungovat. Beton nemá nálady, asfalt se nehroutí vyčerpáním a svodidla nepotřebují motivovat.

Jenže pak jsem se posunula dál. Ze světa výkresů do světa lidí. Stala jsem se ředitelkou divize, řešila jsem bezpečnost provozu, strategie a granty.

A tam jsem poprvé narazila. Zjistila jsem, že na život a na vedení lidí žádná univerzální norma neexistuje.

Výzva, která se neodmítá

Vždycky jsem milovala nové výzvy. Jsem typ člověka, který se nebojí skočit do neznáma, protože věří, že to „nějak zvládne“. A tak, když mému třetímu synovi nebyl ani rok, přišla nabídka, která se neodmítá.

Dostala jsem příležitost vést dvě klíčové oblasti najednou: Ředitelku výzkumu a vývoje (R&D) a k tomu Ředitelku grantové kanceláře a transferu znalostí. Byla to přesně ta „velká hra“, kterou jsem chtěla hrát. Zaměření na strategii rozvoje, rozvoj spolupráce, business development.

Do té pozice jsem nastoupila ráda a s nadšením. Nelituji toho. Byla to obrovská škola. Lituji jen jedné věci – že jsem tehdy neuměla to, co umím dnes.

Moment, kdy došla kapacita

Pamatuji si jeden konkrétní večer. Přišla jsem z práce, v hlavě ještě dozvuky náročných jednání, problémů k řešení. Byla jsem vyčerpaná, ale přepnula jsem do role „máma“. A pak se to stalo.

Synové se začali hašteřit a dělat rámus. A já jsem vybuchla. Bez varování, bez roznětky.

Nebyl to křik přísné matky. Byl to výbuch přetlakovaného systému. V tu chvíli jsem netušila proč. Vždyť jsem dělala práci, kterou jsem chtěla! Měla jsem rodinu, kterou jsem milovala! Dnes už vím, že jsem v práci byla sice „ředitelka bezpečnosti“, ale doma jsem se stala nebezpečnou sama sobě i pohodě své rodiny.

Přestat rýsovat, začít žít

Nebyl to jeden filmový moment osvícení. Byla to spíš postupná, plíživá realizace. Jediné, co jsem věděla s naprostou jistotou, bylo, že jsem vyčerpaná. A nebyla to ta příjemná únava po dobře odvedené práci, kterou spraví osm hodin spánku. Bylo to hluboké, systémové vyčerpání, kdy vám dochází palivo už ráno po probuzení.

Jako výzkumnice jsem udělala to jediné, co mi dávalo smysl – začala jsem sbírat data. Mým hlavním indikátorem se stala energie.

Začala jsem se pozorovat jako ten nejsložitější projekt, který jsem kdy řídila. A data mluvila jasně: můj „motor“ se zadírá. Začaly se objevovat zdravotní potíže a přebytečná kila byla jen vnějším projevem toho, že tělo strádá.

Udělala jsem proto rozhodnutí, které bylo pro mé staré „šetřivé“ já nemyslitelné. Dovolila jsem si investovat do sebe. Objednala jsem si krabičkovou dietu. Ne z rozmaru, ale jako nutnou údržbu. Potřebovala jsem delegovat starost o jídlo a zároveň dodat tělu kvalitní palivo, aby vůbec mohlo fungovat.

Zároveň mi došlo, že mě nevyčerpává ani tak samotná práce, ale můj postoj k ní. Ta křečovitá snaha o dokonalost. Strach, že něco uteče. To byly ty díry v mé nádrži.

A nakonec jsem udělala ještě jednu zásadní změnu. Po letech jsem si dovolila dělat „neužitečné“ věci. Vrátila jsem se ke sportu, k sití a kreslení, k bytí „jen tak“. Zjistila jsem paradoxní věc – že právě tyto zdánlivé „ztráty času“ a investice do vlastního zdraví jsou tím nejkvalitnějším palivem pro můj manažerský výkon.

To byl začátek mé metody Strategické eliminace. Nešlo o to vyškrtat všechnu práci. Šlo o to eliminovat postoje a činnosti, které berou energii, a naopak strategicky chránit prostor pro to, co baterky dobíjí.

Proč o tom píšu?

Nesdílím to proto, abych vás odrazovala od velkých výzev. Naopak. Fandím každé ženě a každému manažerovi, kteří mají odvahu vést velké věci. Jen bych si přála, abyste k tomu měli lepší manuál, než jsem měla já. Abyste věděli, že „nestíhání“ a výbuchy vzteku nejsou nutnou daní za úspěch. Jsou jen signálem, že váš systém potřebuje údržbu.

Nemusíte se vzdávat svých ambicí. Stačí jen přestat sabotovat sami sebe.

Možná z mých slov cítíte, že mám ráda výzvy. A máte pravdu. Jednou z těch největších pro mě byl koučovací výcvik. Jsem člověk s technickým vzděláním, pohybuji se ve světě dat a norem. Vstoupit do světa psychologie a „měkkých dovedností“ pro mě bylo hodně mimo komfortní zónu. Zpětně to ale hodnotím jako jedno z nejlepších manažerských rozhodnutí mého života.

Strategická eliminace: Když se potká inženýr s koučem

Koučování se pro mě stalo tou chybějící proměnnou v rovnici. Pomohlo mi vést lidi jinak. S větším respektem, s důvěrou, ale hlavně s větší lehkostí. Zjistila jsem, že když vytvořím bezpečné prostředí bez tlaku, lidé (i já sama) rostou mnohem rychleji než pod bičem stresu.

Cítila jsem ale, že si toto „know-how“ nechci nechat jen pro sebe nebo pro svůj tým v práci. Viděla jsem kolem sebe spoustu skvělých manažerů, kteří byli na začátku vyhoření stejně jako já kdysi. Těch, kteří se cítí ztracení a chtějí růst, ale neví kudy.

Proto jsem své zkušenosti z projektování, řízení strategií a koučování spojila do uceleného programu Strategické eliminace. Není to jen terapie povídáním. Je to strukturovaný proces, kde:

1. Analyzujeme váš současný „provoz“.

2. Eliminujeme bariéry a sabotéry.

3. Nastavíme udržitelný systém pro vaši kariéru i rodinu.

Pojďme zkontrolovat vaši „kontrolku paliva“

Koučování je pro mě prostor, kde se potkává odvaha s lidskostí. Je to místo, kde můžete odložit masku „super-manažera“ a podívat se pravdě do očí.

Čelíte podobným výzvám? Svítí vám už nějakou dobu kontrolka přetížení, ale vy ji přelepujete páskou „to zvládnu“? Zastavte se.

Zvu vás na nezávaznou úvodní konzultaci zdarma. Během 30 minut společně zjistíme, kde vám utíká energie a zda vám můj systém Strategické eliminace může pomoci získat zpět klid a radost z práce.