Když se mě někdo zeptá, proč jsem se vydala na cestu koučování, většinou se na chvíli odmlčím. Ne proto, že bych nevěděla. Ale protože je to příběh, který se nedá shrnout do jedné věty. Je to cesta plná zvratů, výzev, vyčerpání, radosti, objevování i poznání sebe sama.
Jsem manažerkou. A zůstávám jí. Tuhle roli jsem si nevybrala kvůli titulu nebo větší výplatě. Šla jsem do ní, protože jsem chtěla měnit věci, které nefungují. Vytvářet prostředí, kde se lidem dobře pracuje. Kde mají prostor růst. Kde má práce smysl.
Jenže s tím přišla i realita. Tlak. Odpovědnost. Neznalost, jak změny prosadit, jak řešit to, co nefunguje. Jak skutečně tým vést. A u toho se nezničit.
Začala jsem se vzdělávat. Nejdříve knihy a různé studijní příručky, kurzy. A pak přišlo koučování. Nejdřív jako klientka. Až tam jsem si našla skutečně vlastní cestu, jak dělat práci, co mě tak baví a nezanedbávat i ostatní oblasti mého života a sebe. Tady jsem prvně začala přemýšlet o výcviku.
Pak přišel Covid. A s ním razantní změny, se kterými jsme se všichni museli vyrovnat. V té době jsem si řekla, že je čas své znalosti formalizovat. A s narozením třetího potomka jsem začala opět studovat. Formou, která pro mě byla v té době jediná akceptovatelná, online. Jsem za to ráda, protože šlo o čistě americký styl managementu, řízení inovací i uvažování o finančním řízení. Často ve výrazném střetu s tím, jak se věci řeší u nás. Otevřelo mi to nové obzory.
Změna pracovní pozice, do které jsem skočila po hlavě po necelém roce od narození syna, byla další životní lekce. Na zkrácený úvazek a většinou času na dálku jsem přebrala práci dvou ředitelů. Naučila jsem se jít na dřeň toho, co je potřeba řešit. Efektivní? Možná. Optimální? Ani náhodou. Udržitelné? V žádném případě. Nebyl prostor pro činnosti, které nesou ovoce až s odstupem. Pro skutečné bytí s členy týmu a rozvoj týmu jako celku i jednotlivců.
Číst jsem nepřestala nikdy, je však zajímavé, jak se témata vyvíjejí. V době nejnáročnější to byl hlavně time management, organizace poznámek a úkolů, a další témata čistě manažerská a self-manažerská. Jak jsem navýšila úvazek a začala se věnovat své práci opět naplno, témata se začala zaměřovat na tým, strategii apod. V té době jsem opět začala uvažovat o výcviku koučování. Až jsem narazila na jeden výcvik, který obsahově i formou splnil má očekávání. Po analýze mých předpokladů jsem do něj naskočila.
Z předchozích odstavců možná vnímáte, že mám ráda výzvy. Koučovací výcvik byl jednou z nich. Jsem člověk s technickým vzděláním a pozice kouče byla hodně mimo komfortní zónu. Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí.
Koučování se pro mě stalo dalším nástrojem v mé manažerské výbavě. Pomáhá mi vést lidi jinak. S větším respektem. S větší důvěrou. S větší lehkostí. A zároveň jsem cítila, že to nechci držet jen „doma“ – v instituci, kde pracuji. Chtěla jsem nabídnout podporu i dalším manažerům. Těm, kteří jsou na začátku. Těm, kteří se cítí ztracení. Těm, kteří chtějí růst – ale neví, jak na to.
Koučování je pro mě prostor, kde se potkává odvaha, autenticita a lidskost. Je to bezpečné místo vytvořené koučem, které akceleruje růst koučovaného. V přítomnosti. Bez očekávání. Bez tlaku.
Budu ráda, když se naše cesty potkají a dovolíte mi ukázat vám, že váš potenciál dalece přesahuje vaše současná očekávání.