Taky máte pocit, že únor trvá věčně? Zjistěte, proč je vaše chuť „utéct“ jen biologický omyl (Amygdala Hijack) a jak restartovat hlavu.

Dlouho jsem váhala, jestli tento text vůbec napsat.

Můj vnitřní kritik – ten hlas, který mě nutí být perfektní – mi říkal: „Veroniko, jsi mentorka a stratég. Učíš manažery, jak zvládat tlak. Nemůžeš veřejně přiznat, že jsi měla chuť s tím praštit. Musíš být ten nezničitelný držák.“

Ale pak se ozvala moje druhá část. Ta lidská a autentická. Řekla mi: „Napiš to. Protože v tom určitě nejsi sama. A když ukážeš, jak se z toho dá rychle dostat, pomůžeš ostatním.“

Takže, tady je pravda. Poslední tři týdny byly „dokonalá bouře“.

První dva týdny jsem strávila na cestách, po hotelech, mimo svůj režim. Už tam jsem cítila, že na mě „něco leze“. Co jsem udělala? To, co většina z nás. Jela jsem na dluh. Potlačila jsem příznaky léky, abych mohla fungovat a přednášet. Fyzicky jsem to „přeprala“.

Když jsem se vrátila domů, čekal mě účet. Ne fyzický (tělo už fungovalo), ale mentální. Realita třetího týdne: kalendář plný projektových schůzek, které se nakupily, nutnost dotahovat odloženou agendu a doma nekonečné kolečko viróz dětí.

Výsledek? Amygdala Hijack.

I přes veškerou mou snahu a systém přišel moment, kdy mě biologie přemohla. Ale pozor – nebylo to na týdny. Půl hodiny jsem seděla a měla chuť se vším praštit, zalézt pod peřinu a vylézt až v dubnu. Ten pocit totálního zahlcení byl reálný.

Jediná věc, která mě v té chvíli probrala, byl pohled na teploměr. Slunce sice nikde, obloha šedivá, ale konečně teploty nad nulou! Ten příslib, že zima nebude trvat věčně.

Fenomén „únorového útěku“

Když jsem vedla velký tým na divizi, všimla jsem si zajímavé anomálie. Stalo se to dva nebo tři roky po sobě. Vždycky v únoru se mi na stole objevilo několik výpovědí.

Nebylo to v listopadu, ani v létě. Bylo to vždycky teď. A často to byli lidé, kteří do té doby „drželi“. Tehdy mě to překvapilo. Dnes už vím, že v HR se tomu říká „The Resignation Boom“. Není to náhoda. Je to souběh pragmatismu (bonusy) a biologie (únorová únava).

Proč náš systém v únoru kolabuje?

Pokud se cítíte v únoru pod psa, je to celkem normální – čistá biochemie. Zde je výčet toho, co se teď děje v našem těle:

1. Solární deficit (Vitamín D & Serotonin): Máme za sebou měsíce s minimem slunečního svitu. Váš „drive“ nemá palivo.
2. Rozhozený cirkadiánní rytmus: Vstáváme do tmy, vracíme se za tmy. Pereme se s vlastním mozkem, který chce produkovat melatonin (spánek) v době výkonu.
3. Virová hloupost (Cytokinová bouře): I dozvuky nemocí nebo boj imunity s okolím tlumí náš prefrontální kortex.

Co to znamená? Náš prefrontální kortex – sídlo logiky a strategie – je v útlumu. Řízení přebírá amygdala. Ta zná jen reakce: útok, nebo útěk a zamrznutí.

Váš pocit „musím okamžitě odejít“ je biochemický poplach přetíženého systému.

Jak jsem to vyřešila já?

Tohle je klíčové. I když mě ten pocit „útěku“ přepadl, nenechala jsem ho, aby mě řídil dlouho. Okamžitě jsem sáhla po nástrojích, které můžu aplikovat a strategicky eliminovat.

Udělala jsem systémové úpravy, které mě vrátily do hry:

1. Strategická komprese (Parkinsonův zákon)

Tam, kde to bylo rozumné, jsem zkrátila pravidelné porady na minimum. Aplikovala jsem Parkinsonův zákon v praxi. Stihli jsme všechno podstatné, ostatní počká. Stejně bych to nedokázala vnímat.

2. Důvěra v proces 

Přestala jsem se bičovat za to, že nejedu na 100 %. Vím totiž jednu věc: Až si odpočinu a můj prefrontální kortex se vrátí „do práce“, zvládnu to podstatně rychleji a lépe. Termíny stihnu. Kvalita mého rozhodování bude násobně vyšší než teď, v polospánku.

3. Stopka „Intelektuální obezitě“ (Informační dieta)

Většina manažerek dělá v únavě chybu: snaží se „relaxovat“ u vzdělávacích podcastů nebo knih. To je past, o které jsem psala shodou okolností před týdnem.

Já jsem tento týden vyhlásila nulovou toleranci dalšímu vzdělávání. Místo toho jsem přepnula na analogový režim. Hrála jsem s dětmi karty, četla pohádky, věnovala větší prostor kytaře a kreslila. Přepnula jsem mozek z Beta vln (výkon) do Alpha vln (plynutí).

4. Pohyb jako absolutní vypnutí hlavy

Protože jsem fyzické nachlazení už překonala, mohla jsem nasadit nejtěžší kalibr. Vyrazila jsem na trénink. Měli jsme zrovna sparringy. Ne, nejsem žádný Robocop a nešlo o bitku, ale o kontrolovaný nácvik.

Proč to zafungovalo? Protože sparring má jednu úžasnou vlastnost: Vyžaduje 100% přítomnost. Když se musíte soustředit na pohyb soupeře, nemáte kapacitu v hlavě řešit e-maily nebo termíny. Je to dokonalá mentální hygiena.

Odcházela jsem sice s pár modřinami, ale s absolutně čistou hlavou. Kortizol byl pryč a já jsem byla zpátky ve své síle.

Vzkaz pro všechny unavené (nejen) manažery

Pokud máte pocit, že musíte útéct, nebo dokonce podat výpověď, zkontrolujte nejdřív své biologické metriky. Spíte? Jste na vzduchu? Hýbete se?

Pokud je odpověď NE, nedělejte nevratná kariérní rozhodnutí.

Váš systém je přehřátý. A přehřátý motor se neopravuje tím, že ho vyměníte za nový, ale tím, že ho necháte vychladnout (nebo ten tlak upustíte ventilem, který funguje vám).

Jděte se projít, i když je pod mrakem.

Dělejte neužitečné zábavné činnosti.

Zkraťte schůzky.

A hlavně – Propusťte činnosti, které vás vysávají.

Až se srovnáte (a může to trvat jen chvilku, když víte jak na to), uvidíte svou únavu úplně jinýma očima. Stejně jako já (i s tou modřinou na noze). A teď s odstupem několika dní od první verze tohoto článku už cítím, že energie se zase vrací.

Stáhněte si můj Playbook experimentů. Najdete v něm konkrétní, malé kroky, jak si ohlídat energii a nevyhořet, aniž byste museli převrátit svůj život vzhůru nohama.

Chcete jít rovnou k jádru věci a nečekat? Možná cítíte, že dílčí experimenty už nestačí. Že potřebujete kompletně přebudovat způsob, jakým pracujete.

Nabízím vám cestu ven. Přestaňte být „těmi, co všechno oddřou“. Staňte se „těmi, co tvoří příležitosti“.

Rezervujte si úvodní konzultaci. Podíváme se na to, jak vyvinou váš vlastní systém, jak vyměnit operativní dřinu a mikromanagement za systém, který vám uvolní 10+ hodin týdně.