Mezi manažerkami koluje jedna velmi nebezpečná iluze. Věří, že schopnost ignorovat únavu, využít každou volnou minutu k práci a jet na chronický dluh je důkazem odolnosti a loajality.

Považují to za svou konkurenční výhodu. Z pohledu tvrdých dat je to ale přesně naopak. Jste pro firmu rizikem.

Vím přesně, o čem mluvím. Když jsem začínala jako R&D ředitelka, převzala jsem vedení dvou útvarů na zkrácený úvazek a doma měla kojence. Ty útvary vedu úspěšně dodnes (jen jsem je v rámci procesní optimalizace sloučila do jednoho), ale ten začátek měl k efektivitě daleko.

Můj tehdejší operační systém zněl: „Využij každou volnou chvíli.“ Jela jsem v režimu absolutní utilizace své kapacity.

Nedopadlo to katastrofou přes noc. Dobíhalo mě to plíživě, v řádu měsíců. Práce mě přestávala bavit, vytrácel se tah na branku a balancovala jsem na hraně vyhoření. A pak přišla klasická provozní špička, kdy mě bylo potřeba více než obvykle. Systém zkolaboval.

Sáhla jsem si na naprosté dno. Můj prefrontální kortex, dlouhodobě podvyživený chronickým spánkovým dluhem, prostě vypnul. Nastal absolutní kapacitní bankrot. Návrat na běžnou úroveň fungování mě stál obrovské úsilí.

V tu chvíli mi to jako inženýrce docvaklo. Pokud nechám motor běžet neustále v červených otáčkách bez servisu, zadře se přesně ve chvíli, kdy od něj budu potřebovat ten největší výkon.

Tento stav není otázkou slabé vůle, je to biologie. Klíčová studie publikovaná v prestižním vědeckém časopise Nature prokázala šokující fakt: Pokud jedete na chronický spánkový dluh a jste vzhůru 17 až 19 hodin v kuse, váš kognitivní výkon klesá na úroveň člověka, který má v krvi 0,5 promile alkoholu.

Nechala byste člověka se dvěma skleničkami vína dělat strategická finanční rozhodnutí nebo vést klíčová jednání? Ne. Ale přesně to děláte firmě (a své kariéře), když obcházíte systémovou regeneraci. Výzkumy od McKinsey & Company potvrzují, že vyčerpaní lídři ztrácejí schopnost vidět širší kontext, nedokážou inovovat a padají do pasti mikromanagementu. Řeší jen to, co hoří přímo před nimi.

Jako R&D ředitelka a máma tří dětí nemám čas na poučky o „hýčkání“ a „hledání vnitřního klidu“. Pro mě je odpočinek inženýrský nástroj pro udržení funkce mozku zdraví celkově.

Dnes řídím svou energii se stejnou nekompromisností, s jakou řídím projekty. Pokud vím, že mám před sebou extrémně náročný den, týden nebo strategické vyjednávání, do kalendáře na následující dny automaticky propisuji méně aktivit. Plánuji si kapacitní propady. Jakmile jsem si dovolila více vypínat a zařadila do systému pravidelný fyzický pohyb, zvedla se nejen moje nálada, ale především kvalita mé silné schopností vidět záležitosti v širším měřítku.

Zastavte destrukci vlastní kapacity pomocí těchto pravidel:

1. Plánujte nárazníky (Buffery): Pokud vás čeká provozní špička, musíte po ní naplánovat propad. Očekávejte kognitivní únavu a nenechte kalendář, aby vás po těžkém dnu/týdnu okamžitě zavalil operativou.
2. Eliminujte falešnou produktivitu: Vyplňovat každou pětiminutovku odepisováním na maily je cesta ke kolapsu. Zaveďte asynchronní komunikaci a nechte mozek občas běžet naprázdno.
3. Přepněte z operativy do strategie: Uvědomte si, že za únavu a kruhy pod očima vás nikdo nepovýší. Nepostradatelná a udřená operativní pracovnice zůstane přesně tam, kde je. C-level povyšuje lídry, kteří mají kapacitu vidět dopředu.

Přestaňte svou únavu nosit jako medaili za hrdinství. Začněte řídit svou biologickou kapacitu se stejnou profesionalitou, s jakou řídíte svěřenou agendu.

Kde vám aktuálně uniká nejvíce energie a které vnitřní sabotérky vás nutí jet na dluh?